Cesta do Terezína

V pondělí 11. května 2026 jsme dorazili do města Terezín. Město je historické a pamětní. Nejprve jsme se šli podívat do Muzea ghetta. Tam jsme se dozvěděli spoustu věcí, od jmen až po věci, co v té době měli. Je tam hodně textu a jestli vás nebaví číst, určitě bych navštívila v muzeu kino. Viděli jsme dva filmy, nejdříve o historii Terezína a pak přímo o období 2. světové války. Víme i každém transportu, že tam vždy bylo 1000 lidí, ale pak vás zarazí, že např. z každého transportu přežil počet 3-96 lidí.

Dále jsme navštívili Malou pevnost, byl to velký zážitek. A když máte průvodce a vše vám vypráví, vezmete si z toho hodně, než kdybyste si to šli sami prohlédnout. Vyprávěli jsme si všechno úplně od začátku, jak každý vězeň musel postupovat.

Podívali jsme se nejprve do cel, kam se mohlo vejít maximálně 90 lidí. Cely neměly žádné ventily na vzduch a mohli jsme si to i vyzkoušet. Vešly jsme se tam tři třídy, ale byli jsme tam hodně namačkaní. Dále jsme se šli podívat do samostatných cel, kde byla totální tma, a ještě jste tam byli připoutaní ke stěně železnými pouty. Jsem klaustrofobik, a proto jsem se tam začala strašně klepat. Dále jsme se šli podívat do sprch a jen říkám, kdo by to nevěděl, nebyly tam plynové komory. Byly to obyčejné sprchy, kam se museli jít vykoupat kvůli vším a nemocem. Dále jsme procházeli v podzemních hradbách, bylo to dlouhé cca půl kilometru. Je to tam osvětlené a strašně úzké. Těmi chodbami jsme prošli k popravišti. Je tam takový zelený kopec a pod ním jsou svíčky a věnce. Je tam i šibenice a tři kříže. A to bylo asi vše, co jsme viděli v Malé pevnosti.

Když jsme vyšli, tak před tím je ten velký hřbitov s křížem a Davidovou hvězdou. Pro zajímavost, Židé si nedávají květiny na hrob, ale dávají si tam kamínky. Nevím tedy proč, ale dávají.

A bylo tam docela dost škol a lidí. Nevím, proč mi to tak přišlo, ale z těch škol to žáci brali tak, že se nemusí učit a mají volno. Nemyslím, že nad tím tak seděli a četli knížky s tím tématem. Ale já jsem ráda, že jsem mohla vidět tohle místo, byly to hodně silné a nepopsatelné pocity. Ale abych popsala alespoň trochu mé pocity: měla jsem takový zvláštní pocit, jako kdyby mě něco odtahovalo, ale i přitahovalo. Bylo to, jako kdyby na mě někdo koukal a chodil za mnou. Ten pocit mi říkal, že mám být smutná a mám se nechat vtáhnout do té doby, co se to dělo. Na spoustě míst jsem měla i něco jako halucinace a slyšiny, jako kdyby na mě někdo volal a prosil o pomoc. A představovala jsem si, jak někdo stojí na té samotce a trpí, brečí… Fakt jsem v té Malé pevnosti neměla dobrý pocit, bylo mi občas i do breku z celé té situace, jak lidé mohli být takhle zlí jen na lidi, kteří jsou jen odlišní náboženstvím nebo prostě úplnou hloupostí, co lidi nemusela zajímat. Každý člověk je něčím významný a zajímavý a ne, aby ho ti lidé likvidovali. Fakt jsem i naštvaná, že si tam ani nemohli udělat žádnou hygienu. A pokud ano, tak jeden kyblík na týden a pak se v tom museli hrabat. Zesměšňovat je? Jako vážně, to je tak nechutná doba. Vím, že se s tím nedá nic dělat, ale musí se o tom mluvit více, aby se toto nikdy už nestalo.

E. Š.

Reportáž z Terezína

Z Prahy do Terezína to moc dlouhá cesta není. Ve chvíli, kdy přijíždíte blíž, už vidíte opevnění celého města. Dnes to uvnitř vypadá jako naprosto normální město.

První, kam jsem se podíval, bylo Muzeum ghetta. Menší muzeum s kinosálem a spoustou hezky upravených expozic. Nejvíc silné byly obrázky, které v Terezíně namalovaly děti. A pod nimi popisky, jména a místa úmrtí (většinou Osvětim). Ale i pár světlejších míst – informace, že válku i holokaust přežily.

Po krátké pauze jsem se z Hlavní pevnosti dostal do Malé pevnosti. Tam byla prohlídka s průvodcem a ukázka docela zachovalých místností. Podíval jsem se i dovnitř, v celách bez postelí se dost špatně dýchalo. Nedokážu si představit, že v celé Malé pevnosti bylo okolo 1500 vězňů. Dál jsem se podíval do umýváren, kde byly vidět sprchy a čisticí přístroj na oblečení. Čistilo se dezinfekcí na zdi, podlahy a další.

Skoro na závěr prohlídky jsem se prošel chodbami. Po asi šesti až sedmi minutách mě přivítalo vedro a sluníčko. Vyšel jsem u pomníku, kde i v den míru bylo ještě postříleno 55 lidí.

Celkově byl Terezín dost silné místo, které si zaslouží respekt. Někdy na mě působil i dost špatný pocit z toho místa. Za mě dobrý výlet a poznání míst a dějin.

A. H.

Reportáž z Terezína

Terezín, pro většinu z nás děsivé místo, kam jsem se ze zvědavosti vydala i já. Po příjezdu nastal nával emocí. Opravdu nepopsatelný pocit, že jste doopravdy na tom místě. Avšak po vstupu jakousi bránou se to celé jaksi proměnilo v klasický „výlet“. Všude spousta škol, zpocených lidí, co posedávají na lavičkách a přemýšlí, co a jak dál. Myslím, že to je zrovna škoda, protože to kazilo tu očekávanou atmosféru. Po vyčkání na pana průvodce – který byl ale opravdu super, to se musí podotknout – jsme mohli vyrazit.

Vstupujeme do dvora, kde to stálo za to, jenže po pár prohlídkách na obzoru další školy. Naši průvodci přeřvávali jeden druhého, ale to místo se nedalo! Tam to prostě mluví samo za sebe. Na člověka to v ten moment prostě doléhá a když vidíte ty zachované prostory a objekty, tak je to zraku neodolatelné. Tak to bylo až do konce.

Pokud tedy mám mluvit o hodnotě tohoto místa, opravdu bych se nebránila a dorazila bych znovu, tedy s menším doporučením, a to nejspíš jinačí den a hodinu. Naše návštěva se konala v pondělí okolo jedné až druhé hodiny.

A. N.

Terezín

V pondělí 11. 5. 2026 se vydala osmá a devátá třída ZŠ Třebotov do Terezína. Jeli jsme autobusem zhruba jednu a půl hodiny. Už při cestě byla cítit a vidět z okna autobusu depresivní nálada. My, deváťáci, jsme se učili o druhé světové válce celý rok, tudíž jsme o Terezíně i o všem, co se v něm dělo, věděli. Zatímco osmáci si mysleli, že v Terezíne uvidí i plynové komory…

Měli jsme velmi příjemného průvodce, který vše hezky vysvětlil a tím se konečně osmáci poučili, že v Terezíně opravdu plynové komory nejsou. Nejdřív jsme navštívili Hlavní pevnost, a to Muzeum ghetta, kde mě ovládl velmi smutný pocit. Kufry, jména na zdech, fotografie a texty působily depresivně, ale bohužel pravdivě. Člověk si musí uvědomit, jaká doba dříve byla a jak krutá byla…

Součástí prohlídky muzea byl i krátký dokument v kině, kde jsme se dozvěděli více informací, jak politických, tak z pohledu obětí. Muzeum bylo velmi zajímavé, poté jsme se přesunuli zhruba deset minut chůze do Malé pevnosti, kde jsme si mohli prožít opravdu to místo, kde Židé a vězni bývali.

Dozvěděla jsem se, že hodně lidí zemřelo i jen kvůli nedostatku kyslíku, kdy SS poslali 90 lidí do místnosti, kam jsme se sotva vešli my, na noc a tam vždy zemřela třetina lidí. Je to hrůza…

Mohli jsme se podívat do věznic, jak už osvětlených, tak i do úplně tmavých, kde bych já opravdu nepřežila. Byl to opravdu zážitek. Vše bylo stejné, ale jediné nebylo, mohli jsme se vrátit domů…

V. B.

Malá pevnost, velká minulost

11. 5. 2026 jsme se vydali do Terezína, menšího městečka, ve kterém dnes lidé stojí s otevřenou pusou. Na to, že to původně měla být věznice, a ještě předtím jen hradby pojmenované po Marii Terezii, to dnes vidíme jako pořádný kus historie.

Průvodce nás vedl po Malé pevnosti, kde byli lidé za trest. Tresty byly kruté. Když byl vězeň připoután ke zdi, tak z toho většinou onemocněl, protože ta zeď byla vlhká. Časti muselo být klidně 90 lidí v malé místnosti, kde byla zima a špatně se tam dýchalo. Také jsme se dozvěděli, že lidé, co něco uměli, např. písaři nebo krejčí, měli větší šanci přežít.

Do Terezína ještě přijížděli pohromadě, někdy jen třeba sourozenci, ale často také celá rodina. Problém ale byl, že z Terezína dál už většinou jeli sami. Dál se lidé odváželi do Polska (Osvětimi) nebo třeba do Březinky. Tam už je bohužel potkaly jen plynové komory.

Realita je taková, že Terezín byla jen malá ukázka toho, co se bude dít dál. Možná se měli v Terezíně ze všeho nejlépe. Je to ale smutné, vidět krásný areál, který byl hrubě využit k ubližování nevinným lidem.

J. B.

Malá pevnost, Terezín

11. 5. 2026 jsme v 9 hodin ráno vyjeli z Třebotova do Terezína. Cesta byla nepříjemná, mačkali jsme se, ale tak co už.

Když jsme dojeli, tak se chvíli procházeli po Hlavní pevnosti, kde jsme šli do Muzea ghetta, to mě moc nezaujalo. Pak jsme se ale přesunuli do Malé pevnosti.

Malá pevnost byla velmi zvláštní, průvodce nás po ní provedl. Povídal spoustu zajímavých informací. Mám z toho velmi silný zážitek, protože ty hrůzy, co se tam dělu, jsou nepředstavitelné.

Náš průvodce byl velmi milý a uměl to popsat skvěle. Tento zážitek bych všem doporučil. Jediné, co byste před návštěvou měli udělat, je – kouknout se na něco o holokaustu.

A musíte být velmi respektující vůči tomuto místu. Já sám bych celý Terezín popsal jako jeden velký hřbitov. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo to, kolik skupin tam bylo. Z jedné strany jsem slyšel našeho průvodce, z druhé jiného, měl jsem pocit, že tam někteří byli, protože museli.

V. F.

Terezín

11. 5. dorážím do Terezína, města, kde se za druhé světové války shromažďovali Židé a političtí vězni. Každý asi ví, co se zde zhruba dělo, ale být tu je zážitek ještě silnější. Vy sami si projdete místa, kde tisíce Židů dennodenně umíralo.

Už ze začátku uvidíte velkou nevyhnutelnou bránu s nápisem Práce osvobozuje, který měl vězně podpořit. Za tímto nápisem už je blok A a další. Zde byli Židé a ostatní vězni ubytováni v malých místnostech (5x5 m) po 90 lidech. V tomto počtu každý den čtyřicet z nich umřelo na nedostatek kyslíku, neboť místnost byla kompletně černá a uzavřená. Za nějaký čas se tento počet zmenšil na šedesát, ale pořád jich každý den umíralo dvacet. Ze začátku zde byla i dřevěná podlaha, ale výkaly ji po čase rozežraly. Nakonec jim do této místnosti vyřezali malý otvor a vězni se museli střídat po 10 sekundách, aby se mohli nadechnout. Každý den následoval striktní denní režim s minimem jídla, neustálou prací a strachem z bití, které přicházelo za každý nedostatek či prohřešek. O víkendu bylo jediné „volno“, kdy se v sobotu první polovina umyla od moči, výkalů a potu, a došlo k „odhmyzení“ oblečení. Druhá polovina mezitím cvičila a v neděli se poloviny vyměnily.

Tento zážitek je velmi silný a doporučuji se připravit alespoň základními znalostmi. Velmi doporučuji se do Terezína podívat a něco se o naší minulosti dozvědět.

P. F.

Návštěva Terezína

11. 5. 2026 jsme vyrazili do Terezína, nejprve jsme zamířili do Muzea ghetta. Mohli jsme si prohlédnout postavy, o kterých jsme četli v knížce, a něco si o nich přečíst. Viděli jsme věci typické pro válečné období a prohlédli jsme si obrázky. V muzeu jsme také zhlédli film, ve kterém jsme se o Terezíně dozvěděli zajímavé informace.

Přesunuli jsme se do Malé pevnosti, kde nám byl přiřazen průvodce. Ukázal nám, kde Židé a političtí vězni spali, kde byli trestáni a kde pracovali. Poté jsme zamířili do sprch a následně do temných chodeb.

J. H.

V literární soutěži Radotínská hlavička získala Adélka Blažková, žákyně ZŠ Třebotov, cenu poroty za tvůrčí počin. Soutěž vyhlásilo kulturně komunitní centrum Koruna společně s Ústavem archeologické památkové péče středních Čech. Jejím cílem bylo vzbudit zájem lidí o místní historii a vytvořit zcela novou radotínskou legendu. Ústředním motivem byl unikátní archeologický nález skleněného fénicko-punského závěsku z období 4. stol. př. n. l. Adélka Blažková na toto téma napsala prózu s názvem Amulet, která velmi zaujala porotu. Nejedná se o první velký úspěch mladé spisovatelky. Minulý rok se Adélka umístila na druhém místě v Literární soutěži pro žáky a studenty Středočeského kraje 2025, kterou pořádal Spolek Rakovnicka a Křivoklátska. Její pohádka Světlo byla dokonce otištěna ve sborníku Středočeské hlasy mládí. Nezaměnitelný způsob psaní, hluboké filozofické myšlenky a poetický styl, tak mohou potěšit i veřejnost.  

Letošní divadelní sezóna našeho souboru Tři boty byla úspěšně zahájena! Po náročné přípravě, společné tvorbě a nácviku došlo na generálku, při které nám dělaly diváky děti ze školní družiny. Říká se, že co se splete při generálce, nesplete se na premiéře. Spletli jsme, co jsme mohli. A druhý den byla premiéra na krajském kole soutěže dětských divadelních souborů v Kolíně. Naštěstí se potvrdilo výše uvedené. Děti předvedly úžasné představení a vysloužily si tak jako jediný soubor ve Středočeském kraji přímý postup do celostátní přehlídky " Dětská scéna 2026". V červnu tedy uvidí diváci ve Svitavách naše představení pod názvem "To se může stát každému?!."  A ti diváci jsou nejlepší z celé republiky. Členové ostatních vítězných souborů, vyučující a studenti dramatických oborů a odborníci ze všech možných divadelních koutů. Je to zasvěcená společnost, která ocení dobrý výkon. Tak snad se nám podaří jej ve Svitavách podat.

Setkání budoucích prvňáčků se uskuteční ve středu 3. června  2026 ve 12,45 hodin v současné I.B  třídě ZŠ  Třebotov (nová budova). 

Jak káže pravidlo, do každé kategorie okresního kola mohou být vybráni jen dva recitátoři ze školy. U nás je ale mnohem víc výborných recitátorů! Co se dá dělat, pravidla se ctít musí. Nezbývalo nám tedy než vybrat z našich řad jen těch osm tak, aby byly pokryty všechny kategorie. Byli to v 1. kategorii Veronika Beková a Magdaléna Vítková, ve 2. kategorii Jan Bek a Tereza Mamulová, ve 3. kategorii Alena Skřivanová a Ondřej Palán a ve 4. kategorii Vendula Purnochová a Barbora Stromecká. Okresní kolo proběhlo 18. a 19. března v Rudné a všichni výše zmiňovaní podali krásný výkon. Magdaléna Vítková si odvážela diplom s postupem do krajského kola jako náhradník, diplom s přímým postupem získali Jan Bek, Tereza Mamulová, Alena Skřivanová a Barbora Stromecká a čestné uznání Ondřej Palán. I v krajském kole si tito recitátoři vedli náramně. Jan Bek si vysloužil čestné uznání, Magdaléna Vítková jeden ze dvou vítězných diplomů (1. kategorie v kraji končí) a Tereza Mamulová a Alena Skřivanová postupují do celostátní přehlídky "Dětská scéna 2026" ve Svitavách! To je nejvyšší meta, jakou lze dosáhnout!

Jak zachránit lidský život? To si naši žáci 8. a 9. ročníku vyzkoušeli během celodenního kurzu první pomoci, který vedli jejich vrstevníci z Gymnázia Přírodní škola.

Kurz byl rozdělen do dvou částí – dopolední teoretická příprava poskytla potřebné základy a odpoledne už patřilo praxi. Žáci pracovali v týmech, procházeli jednotlivými stanovišti a řešili modelové situace. Museli rozpoznat typ zranění, rychle se domluvit na postupu a co nejlépe poskytnout pomoc „zraněnému“.

Právě praktický nácvik je v první pomoci nenahraditelný. Nestačí jen znalosti, ale důležitá je také spolupráce, komunikace a schopnost rychle reagovat. Vrstevnické učení dodalo celému kurzu jedinečný rozměr – studenti jen o pár let starší předávali své zkušenosti přirozeně, srozumitelně a velmi autenticky.

S Gymnáziem Přírodní škola spolupracujeme již třetím rokem a těší nás, že toto propojení škol přináší našim žákům cenné praktické zkušenosti i inspirativní setkání.

Dne 7. května zavítal do naší školy spisovatel František Tichý, autor knihy Transport za věčnost, která byla v roce 2018 oceněna prestižním oceněním Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež. Pro žáky devátých ročníků F. Tichý připravil poutavou besedu, během níž vyprávěl o vzniku knihy, osobních vzpomínkách i osudech lidí, kteří zažili období holokaustu - o P. Ginzovi a jeho sestře E. Ginzové, H. Hachenburgovi, J. J. Kratochvílovi a J. Bradym.

Součástí setkání bylo také představení knihy Princ se žlutou hvězdou, kterou autor věnoval do školní knihovny. Velmi silným momentem celé besedy bylo autentické zazpívání hymny tzv. republiky Škid. František Tichý poutavě přiblížil fungování této chlapecké organizace v Terezíně a význam časopisu Vedem, který se stal mimořádným svědectvím života mladých lidí v nelehkých podmínkách terezínského ghetta.

Beseda byla pro naše žáky velmi přínosná a inspirativní. Děkujeme Františku Tichému za návštěvu, otevřené sdílení zkušeností i za obohacující setkání s historií a literaturou.